Input:

Dítě s Aspergerovým syndromem aktivního typu v běžné škole

30.11.2016, , Zdroj: Verlag Dashöfer

20.2
Dítě s Aspergerovým syndromem aktivního typu v běžné škole

Mgr. Lenka Bittmannová, Mgr. Julius Bittmann

Role asistenta pedagoga u dítěte s poruchou autistického spektra (dále PAS) aktivního typu je nesmírně náročná, vyčerpávající a finančně silně podhodnocená. Není jednoduché každý den bojovat o stanovené pozice, přemýšlet, nakolik je chování dítěte spojeno s diagnózou nebo charakterem a osobností, snášet urážky a posměšky, nutkáním dítě „seřvat” či mu uštědřit „několik výchovných”. Zároveň je třeba vědět, že tyto děti mají ve většině případů nulové sebevědomí (ačkoli tuto skutečnost mnohdy kompenzují opačným způsobem, tedy chovají se arogantně, přezíravě, své okolí považují za méněcenné atd.) a negativní sebepojetí (v rámci terapie o sobě často hovoří jako o „nulách”, „idiotech” a „postižených”, objevují se věty typu „neměl jsem se narodit”, „každý by byl rád, kdybych chcípnul” apod.), to, že jsou „špatné”, nevychované a zlé slýchají již od školky.

Asi každý asistent se již smířil s tím, že výsledky jeho práce nejsou měřitelné a objektivně hodnotitelné v krátkodobém časovém horizontu, ale mohou se projevit s odstupem měsíců či dokonce několika let. Obecně lze říci, že nejvíce náročná bývá z tohoto pohledu asistence u dítěte s PAS aktivního typu. Vyjma autismu totiž bývá přítomna i porucha pozornosti spojená s hyperaktivitou (dále ADHD), která mnohdy představuje výrazně širší spektrum obtíží než autismus samotný. Děti aktivního typu nejsou oblíbené kolektivem ani pedagogickým personálem, často narušují výuku, snaží se na sebe za každou cenu upoutat pozornost, vyžadují, aby se ostatní přizpůsobili jim samotným (musí být „po jejich”). U některých klientů aktivního typu se setkáváme s projevy verbální (vulgarismy, posměšky, hanlivé přezdívky apod.) či fyzické agrese. Na níže uvedeném příkladu si popíšeme chování klienta aktivního typu v určité situaci a způsoby řešení jeho samotného, spolužáků i personálu.

Dvanáctiletý Tadeáš dochází do sedmé třídy základní školy v malém městě. Ve třídě nemá žádné kamarády, občas si s některými spolužáky povídá o Minecraftu nebo programování na počítači. Většina dětí má z Tadeáše strach, několik spolužáků jej však s radostí provokuje, ví, že Tadeáš má nízkou hladinu frustrační tolerance a velmi rychle přechází do afektu, který je schopen řešit výraznou fyzickou agresí. Tadeáš má asistenta pedagoga po celou dobu výuky i přestávek. Po začátku vyučování někdy začne syčet, mlaskat, opakovat sprostá slova, mlátit pěstí do lavice apod. Pakliže výuku narušuje delší dobu nebo obzvlášť závažným způsobem, asistent jej vyzve k opuštění třídy a společně odchází do prázdné učebny nebo do kabinetu třídní vyučující. Asistent po dohodě s rodiči a učitelkou požaduje, aby Tadeáš udělal stejné penzum práce, jako jeho spolužáci. V tu chvíli však naráží na silný odpor, Tadeáš plive, snaží se asistenta kousnout, opakuje, že je „idiot” a „debil”. Celý incident obvykle trvá maximálně několik minut, asistent je někdy nucen použít fyzických restrikcí (úchopy). Tadeáš si poté lehá na zem a pláče, jakékoli návrhy ke spolupráci ignoruje, do třídy se již daný den nevrací. Tadeášovi rodiče si stěžují, že jejich syn má kvůli paralelnímu vzdělávání špatné známky, chybí mu návazné znalosti a perspektiva přechodu na střední školu postupně mizí. Rodiče ostatních spolužáků sepisují petice a organizují třídní schůzky, aby byl Tadeáš vyloučen nebo přeřazen do jiné školy, obávají se o zdraví svých dětí. Třídní učitelka i asistent pedagoga jsou na pokraji psychických i fyzických sil, jsou navíc přesvědčeni, že příčinou Tadeášova chování není autismus, ale obyčejná zákeřnost a vypočítavost. Učitelka přiznala, že se u ní projevují silné psychosomatické obtíže.

Výše uvedený příklad je v mnoha oblastech a aspektech obdobný i u jiných klientů s PAS aktivního typu. Na samém počátku intervence je třeba přijmout jeden klíčový fakt, totiž že nikdy nemá cenu žádným způsobem zpochybňovat či vyvracet diagnózu. Věty typu „to není žádnej autista”, „za nás tyhle moderní diagnózy nebyly” či „potřeboval by pořádně seřezat, on by ho ten autismus přešel” nám nijak nepomohou, možná se nám krátkodobě uleví, pokud stejné přesvědčení sdílíme s více kolegy, přesah do každodenních situací ve škole je však nulový. Je třeba diagnózu přijmout jako fakt. V této souvislosti je na místě si uvědomit také to, že za žádných okolností nemůžeme hodnotit osobnost žáka jako celek pouze na základě jeho vnějšího chování. Situace, kdy Tadeáš syčí, plive a kouše, jsou v každém případě extrémně náročné na zvládnutí, nic však nevypovídají o osobnosti Tadeáše, nedávají nám důkaz, že je „šibeničník”, „potenciální kriminálník” apod. Pouze nám sdělují, že za určité konstelace se Tadeáš může chovat silně nestandardně. Namísto toho proto musíme svoji pozornost napnout jiným směrem, totiž snažit se pochopit, proč se v určitých situacích Tadeáš chová agresivně, jaká je jeho motivace k takovým projevům.

Prvním krokem v této takřka detektivní práci je vedení záznamů o žákově problémovém chování. Je třeba zaznamenávat, kdy, kde, za čí přítomnosti se chování odehrálo, jaký byl jeho průběh, co nám pomohlo chování usměrnit či jaké kroky jej naopak ještě podnítily a shrnutí situačního a sociálního kontextu. Tedy např. 20. 11. v 9:45, Tadeáš se na chodbě popral s Jardou, křičel na něj, že ho zabije, snažil se po něm hodit minimax. Incidentu na počátku přihlíželo několik náhodných spolužáků, později celá chodba. Nepomohlo nám nic, až odtržení Tadeáše od Jardy a jeho odtažení do kabinetu. Na základě tohoto popisu bychom došli k rychlému závěru. Tadeáš je skutečně nebezpečný, měl by být za všech okolností izolován od spolužáků. Proto je klíčovým komponentem záznamů vysvětlení a shrnutí situačního kontextu, pochopení, proč Tadeáš přešel do incidentu. Ten je z pohledu asistenta následovný:

Tadeáš byl od rána podrážděný, matka mi sdělila, že měli špatné ráno. Matematika byla jako obvykle děs, odešli jsme po pěti minutách. V kabinetu Tadeáš plakal, opakoval, že spolužáci „jsou debilové a učitelka taky”, po chvíli směřoval vulgarismy vůči sobě samému („vím, že jsem kretén”, „vždycky mě budou všichni nesnášet”). Nechal jsem ho být. Na konci hodiny mě Tadeáš poprosil, zda může jít na záchod, vyhověl jsem mu. Pak už jsem jenom slyšel na chodbě řev. Tadeáš tvrdí, že se mu Jarda posmíval, ten to naopak vyvrátil, Tadeáš si prý začal jako první. Většina chlapců, co u rvačky byla, potvrdila Jardovu verzi, pak mě však stranou zastavila dívka z devátého ročníku a tvrdila, že Jarda se Tadeášovi posmíval, volal na něj „retarde” a strčil do něho. Tak nevím, co si o tom všem mám myslet.

Po několika týdnech záznamů si zpravidla povšimneme, že příčiny incidentů se opakují. Mezi ty nejčastější patří:

  • snaha upoutat na sebe pozornost,

  • nuda,

  • snaha dosáhnout žádoucího stavu a vyhnout se nežádoucímu,

  • nadměrné požadavky personálu nebo vzájemné neporozumění,

  • neschopnost ventilovat nepohodu sociálně přijatelným způsobem

  • a změna.

Současně je třeba si odpovědět na otázku: „Je v silách dítěte své chování korigovat?” „Ví vůbec, jakým